Rusko svá území nikdy nevrací

„Krym je ruský a tak to i zůstane“. Tak zní oficiální stanovisko Ruské federace, která rezolutně odmítá požadavek o navrácení Krymu a diskuze se nepřipouští. 

Minulý týden se na Krymu slavilo třetí výročí připojení k Ruské federaci a ve stejné době se EU dohodla na dalším trvání protiruských sankcí. Na navrácení Krymu trvají i USA. Sankční tlak na Rusko ze strany mezinárodního společenství je určitě vhodným nástrojem k vyjádření nesouhlasu, protože prostě není možné tolerovat porušení územní integrity suverénního státu. Jakkoliv neuznáváme anexi i legitimitu krymského referenda, začíná to vypadat, že nastává tak trochu patová situace, protože sankce nebudou zrušeny, dokud Rusko nevrátí Krym a to se možná stane někdy v dosti vzdálené budoucnosti. Rýsuje se tu problém tak trochu podle Hlavy XXII. Z pohledu Ruska existuje řada faktorů, pro které mu stálo za to krymský poloostrov anektovat. Pro Rusko má území nesmírný strategický význam a v posledních staletích hrálo vždy klíčovou roli. Krym byl a i dnes zůstává klíčem k ovládnutí Černého moře, stejně jako bránou do Černého i Středozemního moře jsou úžiny Bospor a Dardanely. Zatímco strategicky významné úžiny Rusko ve svých dějinách, i přes obrovské úsilí, nezískalo, Krym si tak či onak podrželo již od dob Kateřiny Veliké. Od 18. století je přístav Sevastopol jedním ze strategicky nejvýznamnějších míst světa. Sevastopol ovládá Černé moře a střeží přístup do Středozemního moře. Z pohledu Ruska je tedy ovládnutí Krymu logickým krokem. 

Jedním z faktorů, které přispěly k rozhodnutí obsadit Krym, byla obava Ruska z ohrožení tradičního přístupu přes Černé moře do moře Středozemního, v minulosti známý jako spor o strategické úžiny Bospor a Dardanely. Bospor je jedinou námořní přístupovou cestou Ruska z černomořských přístavů do Středozemního moře, a proto se v novodobé historii několikrát pokoušelo získat nad ním alespoň částečnou kontrolu. Během druhé světové války se Josif Stalin dožadoval poválečného zřízení sovětské základny v průlivu, ačkoliv Turecko, které podle mezinárodní smlouvy dohlíží na úžiny, bylo v té době neutrální zemí. Úsilí Sovětského svazu o získání úžin bylo dáno geopoliticky. SSSR neměl přístup k teplým mořím a nedisponoval trvale nezamrzajícími přístavy. Potřeboval proto přístup k úžinám, díky kterým by disponoval přístavy v nezamrzajících mořích, což by mu umožnilo expandovat do Středozemního moře. Není tedy náhoda, že jedna z prvních větších poválečných krizí se týkala právě těchto úžin. Již v lednu 1944 se v oficiálních dokumentech Kremlu objevuje požadavek na vybudování válečné základny v úžinách nebo v jejich blízkosti. Proto již v roce 1945, před ukončením platnosti konvence z Montreaux, Stalin velmi tlačil na Ankaru s návrhem na společnou sovětsko-tureckou obranu obou průlivů. Toho se obávaly Spojené státy, protože by to de facto proměnilo Turecko v satelit Moskvy. Třaskavou situaci razantně vyřešil americký prezident Truman, který poslal k břehům Turecka letadlovou loď s řadou doprovodných plavidel a tak donutil Moskvu se stáhnout.

Dalším faktorem pak bylo rozšiřování NATO. V prvních letech po skončení studené války došlo v oblasti Černomoří k zásadní změně. Ruská federace jako nástupnický stát ztratila nárazníkové pásmo, které po dobu 40 let tvořily Bulharsko a Rumunsko a posléze i někdejší sovětské republiky Ukrajina a Gruzie. Se ztrátou vlivu Ruska v oblasti naopak došlo k upevňování vlivu NATO. Jižní pobřeží je pod kontrolu Turecka, které je již přes 60 let strategicky důležitým členským státem. K dalšímu rozšíření kontroly NATO nad touto oblastí došlo v roce 2004 přijetím Bulharska a Rumunska do Aliance, čímž NATO získalo možnost využívat původní sovětské základny na území obou států. Geostrategický význam černomořské a středomořské oblasti jako nenahraditelné spojnice do oblasti Blízkého východu nebo dále na západ do Atlantiku je tedy důležitý jak pro NATO, tak zejména pro Rusko.

Zcela zásadní pro Rusko pak byla zcela zjevná orientace Ukrajiny směrem na Západ. V chaosu 90. let po rozpadu Sovětského svazu se Rusko snažilo v bezpečnostní oblasti spolupracovat se Západem. Výsledkem se stalo tzv. Budapešťské memorandum z roku 1994, na jehož základě byly z Ukrajiny staženy jaderné zbraně a naopak signatáři dohody USA, Velká Británie a Ruská federace se zavázaly být garanty ukrajinské nezávislosti a suverenity. Rusko již tehdy mělo problém se statutem Krymského poloostrova, který nakonec zůstal součástí Ukrajiny. V roce 1997 Ukrajina a Rusko sice podepsaly dohodu o pronájmu sevastopolské základny na 20 let, ale již v roce 2009 tehdejší prezident Viktor Juščenko hovořil o možnosti tuto smlouvu neprodloužit. V roce 2010 byla sice prodloužena až do roku 2042, ale situace se začala komplikovat v souvislosti s přístupovými rozhovory Ukrajiny s EU, kdy Rusko evidentně získalo pocit, že prozápadní vláda v Kyjevě by mohla nabrat zahraniční orientaci směrem na Západ, ke vstupu do NATO a Sevastopol by se mohl stát důležitou základnou NATO v Černém moři.  V březnu 2014 ukrajinský premiér Jaceňuk podepisuje politickou část asociační dohody, čímž potvrzuje proevropský kurs. Rusko, které cítí ohrožení své námořní základny, reaguje tak, jak bývá jeho tradičním zvykem, tedy z pozice síly a Krymský poloostrov jednoduše anektuje. Zdání legitimity pak anexi dodatečně dodává referendum o připojení Krymu k Ruské federaci.

Nezanedbatelným faktorem je i snaha Ruska o opětovný vzestup jako velmoci. Rusko na počátku 90. let v obavách před nekontrolovatelným vznikem národnostních a občanských konfliktů, hrozbou zneužití jaderných zbraní a kolapsem státu přistoupilo na rozdělení Sovětského svazu a jako velmoc přestalo existovat. V Rusku všeobecně sdílený tradiční pocit ohrožení nepřátelským Západem akcentoval i díky tehdejšímu postoji Západu, který považoval Rusko za slabé a okrajové. Postoj USA, které se vyhlásily za vítěze studené války, vedl nutně k prudkému prohloubení nerovnováhy. V tomto kontextu se pak Rusko ze svého pohledu oprávněně obávalo, že je stále více obklopováno sférou amerického vlivu. S nástupem Vladimira Putina se razantně změnilo směřování Ruska. To již nemá pocit, že je poraženou zemí, která musí ustupovat a vyklízet pozice. Nastoupilo cestu návratu mezi přední velmoci, otevřeně deklaruje své zájmy a stává se zemí, se kterou je nutné na mezinárodní scéně počítat. Je nepravděpodobné, že by se Rusko za současné mezinárodní bezpečnostní situace Krymu vzdalo. Pro Rusko je sevastopolská námořní základna nezbytným strategickým bodem obrany země. Ekonomické sankce povedou z dlouhodobého hlediska spíše k dalšímu posílení putinovského režimu a k jeho výraznějšímu úsilí o hledání nových hospodářských partnerů v ostatních částech světa. Sankce paradoxně pomohly rozšíření ruské domácí výroby, protože bylo potřeba nahradit výpadek zboží z dovozu, což spolu s pozvolným růstem ceny ropy vedlo k oživení ruské ekonomiky. Sám Vladimir Putin má navíc velmi silnou domácí pozici a důvěra v prezidenta jako symbolu obrody Ruska jako velmoci je také velmi vysoká. Ostatně sám Putin považuje debatu o Krymu za uzavřenou a nemíní na toto téma s kýmkoli diskutovat. Momentálně zřejmě neexistuje žádné rozumné řešení a anexe Krymu začíná nabývat charakter zamrzajícího problému. Zdá se, že Západ bude muset – na blíže neurčenou dobu – potichu akceptovat ruský Krym. Ostatně nebylo by to poprvé, co se něco takového na mezinárodní politické scéně odehrálo.