vyostřovaného navíc agresivní rétorikou amerického prezidenta Trumpa a severokorejského vůdce Kim Čong-una.
Zásadním problémem Korejského poloostrova je, že nyní tak často zmiňovaná Korejská válka (1950-1953) skončila bez jasného výsledku. Dalším problémem je syndrom rozdělené země.
Když byla Korea (do té doby japonská kolonie), v roce 1945 osvobozena vítěznými spojenci, sever okupoval tehdejší Sovětský svaz a jižní část Spojené státy. Poloostrov byl rozdělen 38. rovnoběžkou a obě velmoci nastolily ve svých částech svůj systém vlády a následně se stáhly. Když severokorejský vůdce Kim Ir-sen požádal v dubnu 1950 Stalina o souhlas s invazí, byla to pro sovětského vůdce příležitost k odklonění pozornosti Spojených států od Evropy do Asie i k odčerpání jejich vojenských sil. Navíc, pokud by se uskutečnil projekt sjednocení navrhovaný Severokorejci se sovětskou podporou, umožnilo by to SSSR dominantní postavení v Koreji.
Motivy Čínské lidové republiky byly trochu odlišnější. Poté co v červnu 1950 severokorejská armáda vpadla do Jižní Koreje, se USA podařilo získat souhlas OSN k invazi (stalo se to jen díky tomu, že sovětský velvyslanec při OSN se v rámci protestu proti vyloučení komunistické Číny z OSN nezúčastnil hlasování v Radě bezpečnosti). Vojska OSN s převahou amerických sil se rychlou ofenzívou dostala až k čínsko-korejské hranici na řece Jalu. V té chvíli se Čína začala obávat, že by mohla být ohrožena její suverenita (ČLR tehdy existovala jen devět měsíců a nedávno skončila občanská válka) a zapojila se do bojů. Nakonec se po několikaměsíčních bojích fronta v červnu 1951 ustálila na 38. rovnoběžce, tedy přesně tam, kde válka začala.
V té době Čína vyzvala k jednání a USA nabídku přijaly. Dva roky nato se podařilo dosáhnout dohody o příměří a byla stanovena demarkační čára. Právě tato dohoda o příměří je tím zásadním problémem, který ovlivňuje situaci na korejském poloostrově dodnes. Tehdejší jihokorejská vláda totiž nechtěla dohodu o příměří podepsat, a dohodu tak podepsaly Spojené státy.
V širší perspektivě tato nevyjasněná situace problematizuje vztahy mezi hlavními aktéry: USA, Čína a obě Koreje hájí ze svého pohledu své oprávněné zájmy. Agresivní Kimův režim se usilovně snaží vybudovat si na mezinárodní scéně silnější pozici, je v jeho zájmu posilovat svůj jaderný arzenál, který funguje jako štít proti útokům zvenčí. Vzhledem k absenci mírové smlouvy a neochotě USA poskytnout Severní Koreji základní bezpečnostní záruky, bude severokorejský jaderný program jen eskalovat.
Čína má dost nesnadnou pozici a v této chvíli je klíčovým hráčem. Geopoliticky si přeje v regionu stabilitu a nepřeje si zhroucení Kimova režimu, ať už z obavy z příchodu velkého množství severokorejských uprchlíků nebo ve snaze udržet si strategickou nárazníkovou zónu. Navíc si je Čína vědoma, že konečným cílem Západu je změna severokorejského režimu a vznik jednotné Koreje, která je spojencem USA, je noční můrou Pekingu. Čína momentálně nechce změnit status quo a je nespokojená se stupňujícími se provokacemi KLDR, protože USA mají díky tomu opodstatnění pro posilování vojenské přítomnosti v Jižní Koreji.
Záhadná je v tomto problému role Ruska, Severokorejci prý mají údajně přístup k ruským technologiím. Nicméně prezident Putin se nedávno shodl s prezidentem Macronem, že sankce nejsou efektivní a kladl důraz na diplomatické řešení.
Jižní Korea se moudře snaží o deeskalaci konfliktu a hodlá obnovit humanitární pomoc KLDR.
Jakkoliv prezident Trump poslední dobou ostře apeluje na Čínu, aby řešila severokorejský problém (není jasné, zda se jedná o jeho neznalost fungování mezinárodních vztahů spojenou s neznalostí historie nebo promyšlený postup), jsou to podle všeho USA, které by se měly snažit o diplomatické řešení. Možná nastal vhodný čas ukončit z hlediska mezinárodního práva 64 let trvající vakuum, ukončit trvající válečný stav mírovou smlouvou a poskytnout pod dohledem mezinárodního společenství celému Korejskému poloostrovu bezpečnostní záruky.
https://www.theguardian.com/world/2017/sep/15/north-korea-us-military-option-nuclear-tests