Jedno z avizovaných klíčovým témat - migrace z Afriky, se na summitu G20, zdá se stalo tématem okrajovým a světoví lídři , ač mohli a měli, se věnovali raději přemlouvání Spojených států.
Migrační téma totiž nakonec zcela zastínily složité diskuze o schválení klimatické dohody a volného obchodu a obavy lídrů G20, aby se podařilo schválit společné závěrečné prohlášení. Tato témata pak dominovala i závěrečným tiskovým konferencím jednotlivých státníků a od nich je přebrala i všechna média.
Sama Merkelová se na své tiskové konferenci zmínila o Africe pouze jednou, když hovořila o nutnosti vytvoření jakéhosi migračního partnerství nebo afrického partnerství, aniž by obsah pojmů blíže vysvětlila. Zmínila ale přeci jen jednu zajímavou věc a to, že klasické rozvojové programy používané léta již nestačí a je potřeba zvýšit příliv zejména investic z privátního sektoru a oproti původním cílům hovořila o navýšení o dalších 20 miliard eur. Investice by měly putovat na trh práce, podnítit ekonomický růst a stabilitu a pomoci tak omezit migraci.
Měl by se také navýšit již existující fond pro Afriku. Jedná se o tzv. Nouzový svěřenecký fond EU pro Afriku založený v listopadu 2015 s počátečním kapitálem 1,8 miliardy eur na řešení migrační krize. Z fondu již bylo vyčerpáno zhruba 1,5 miliardy na nejrůznější rozvojové programy a zdá se, že to stále nestačí.
Rozvojová pomoc Africe funguje už celá desetiletí, a co se peněz týká, je Afrika bezedná studna. Problémem od počátku je nedostatečná kontrola využití peněz ze strany donátorů, které vzhledem k drancování státního rozpočtu a všudypřítomné korupci v některých afrických státech, sráží kontinent na kolena.
Afrika se potýká s nestabilitou, ekonomickými problémy a etnickým násilím ( jen v Demokratické republice Kongo - bývalém Belgickém Kongu žije přes 250 kmenů a občanská válka tam trvá s většími či menšími přestávkami od vyhlášení nezávislosti.), již od dob dekolonizace, kdy v tzv. Roce Afriky (1960) získalo nezávislost 17 afrických zemí, ostatní dříve nebo později. Od té doby proběhlo osmdesát státních převratů a dvě stovky neúspěšných pokusů, šedesát válek, občanských válek, etnických čistek či ozbrojených pohraničních konfliktů. Pokud bychom se zaměřili výběrově na země, odkud přichází momentálně nejvíce migrantů, třeba na Nigérii, Eritreu a Somálsko, tak země jsou nestabilní dlouhodobě a dlouhodobě je to o nich známo. Občanská válka v Nigérii v letech 1967-1970 zabila přes dva miliony lidí, momentálně má země sice docela vysoký ekonomický potenciál ale, také vysokou korupci. K nestabilitě přispívají etnické střety, islamisté z Boko Haram, a ekologické katastrofy spojené s těžbou ropy a průmyslem. Z této země pochází nejvíce ekonomických migrantů a země navíc slouží jako tranzitní pro migranty z okolních zemí.
Eritrea získala nezávislost na Etiopii v roce 1993 a už v roce 1998 s ní vedla válku o přesné vytyčení hranic. Z katastrofálních důsledků se země dodnes vzpamatovává, ekonomika příliš nefunguje a navíc v zemi vládne diktatura podporovaná armádou, spojená s nucenými pracemi a neomezenou vojenskou službou.
Somálsko, zcela rozpadlý stát je kapitolou samo o sobě. V roce 1969 se dostal k moci vojenským převratem Siad Barré, mimochodem podporovaný ve své době Sovětským svazem i Spojenými státy (postupně). V roce 1991 byl svržen dalším převratem a vítězní polní velitelé se pak pustili do sebe navzájem a začala občanská válka, která si vyžádala statisíce obětí a která dodnes neskončila. Situaci se snažila uklidnit OSN vysláním mezinárodních sil, USA se silně angažovaly v roce 1993 bojovou akcí Gothic Serpent, a jak to dopadlo, asi víte z filmu Černý jestřáb sestřelen. Situaci dnes komplikuje i islamistická teroristická skupina Aš-Šabáb, kontrolující venkovské oblasti.
Přestože zahraniční pomoc do afrických zemí přichází neustále, účinek přináší pouze, pokud v zemi fungují alespoň základní principy tržního hospodářství a působí zde důvěryhodná vláda. V afrických státech však peníze a dodávky potravin často končí na černém trhu nebo v soukromém vlastnictví politiků.
Problém africké migrační krize je tedy potřeba řešit systémově, hospodářská pomoc samozřejmě ano, ale přísně kontrolovat vynaložené prostředky a zároveň i kontrola nad politickým klimatem jednotlivých zemí. Je to jediná cesta, jak stabilizovat region a tak se „břemena bílého muže“ jen tak nezbavíme.
