Rada NATO-Rusko zasedala, prý upřímně a konstruktivně

Čtvrteční jednání rady NATO-Rusko sice neposunulo vzájemné vztahy, přínosná jsou však samotná jednání, původně přerušená po ruské anexi Krymu v roce 2014. 

Neshody panují v názoru na konflikt na Ukrajině. Spojenci vyzvali Rusko, aby využilo svého vlivu na východoukrajinské separatisty v dodržování dohod z Minsku. Doufejme, že totéž učiní i spojenci a použijí svůj vliv na kyjevskou vládu, zvláště když generální tajemník NATO Jens Stoltenberg zdůraznil, že „ bezpečnostní situace na Ukrajině je i nadále důvodem ke znepokojení“. V rámci objektivity si dovolím podotknout, že bychom se možná nemuseli znepokojovat, kdyby z hlediska praktické politiky nebylo několika spouštěčů ukrajinské krize. Předně horké nacionalistické hlavy v ukrajinském parlamentu neuváženě a uspěchaně prosadily v únoru 2014 zrušení platnosti jazykového zákona (jazykový zákon povoloval užívání druhého jazyka v regionech, kde žije více než 10% národnostní menšina, týkal se tedy i maďarské, rumunské a bulharské menšiny), zcela logicky pak následovala vlna protestů v ruskojazyčných regionech na východě Ukrajiny. Dalším faktorem z pohledu Ruska bylo ukrajinské koketování s EU a NATO. Úhelným kamenem rozporů je totiž rozšiřování NATO na východ, problematické vztahy Ruska a NATO se datují od doby, kdy údajně prezident Clinton porušil údajný slib vlády George H. W. Bushe, že se NATO nerozšíří směrem na východ a Rusko je přesvědčeno, že jej Západ oklamal. V poslední době se ukazuje, že v souvislosti se sjednocením Německa, alespoň v ústní rovině, takové sliby učiněny byly, problém je spíše v jejich interpretaci.

Angažmá Ruska na Ukrajině, ať už je jakékoliv, souzní s jasně stanovenou koncepcí ruské zahraniční politiky, stvrzenou v prosinci 2016 Vladimírem Putinem: Rusko nezávisle a aktivně bojuje za ochranu ruských zájmů ve všech klíčových oblastech světa, včetně “horkých” míst.

Navíc současná ruská zahraniční politika je doma vnímána jako obrození obrazu Ruska ve světě, a prezident Putin pozvedl prestiž Ruska na novou úroveň. Většina Rusů je přesvědčena, že Rusko za svými hranicemi pomáhá navzdory pozici Západu. Rusové nevnímají události na Donbasu jako napadení Ukrajiny ze strany Ruska, ale spíše jako podporu rusky mluvícím Ukrajincům navzdory mezinárodní kritice a sankcím, navíc vnímají postupné rozšiřování Severoatlantické aliance k ruským hranicím jako hrozbu existence ruského státu. Pokud existuje takto spletitý problém, je dobré držet se faktů a v rámci objektivity posuzovat jednání všech stran, problém většinou není jen černobílý a většinou mívá mnoho vrstev.

Co se týče vztahu Západu k Rusku, je mi sympatický názor doyena americké diplomacie Henryho Kissingera, který si myslí, že z hlediska vojenského není Rusko schopno nad Západem zvítězit, jeho ekonomika je menší než ekonomika každé jednotlivé evropské země z G7. Podle jeho názoru si má Ukrajina „zachovat svou nezávislost, ale nemá vstupovat do NATO. Co se Ruska týče, soudí americký diplomat, je třeba zahájit dialog, jehož cílem bude „neutralizace hrozby" ze strany Ruska, výměnou za jeho „důstojnou reintegraci" do mezinárodního společenství.