Rčení, že se „pachatel vrací na místo činu“ by se dalo v poslední době použít na zvýšenou aktivitu Ruska ve Středozemním moři při pobřeží severoafrických států, protentokrát v Libyi.
Podle zatím neověřených informací agentury Reuters, vyslalo prý Rusko minulý týden své speciální síly na leteckou základnu v západním Egyptě poblíž hranice s Libyí. Tento krok by mohl svědčit o hlubším ruském zapojení do záležitostí v Libyi, kde Moskva podporuje milice povstaleckého generála Chalífy Haftára. Ať již jsou informace o ruských vojenských aktivitách v oblasti jakékoliv, faktem zůstává, že již v půlce ledna Haftár jednal na palubě ruské letadlové lodi Admirál Kuzněcov prostřednictvím videorozhovoru s ruským ministrem obrany Sergejem Šojgu.
Libye rozhodně představuje zajímavou příležitost pro ruské geopolitické ambice. Podle některých analytiků současný libyjský chaos dává prezidentovi Putinovi příležitost ukázat, jak nezastupitelná je role Moskvy v nepřehledných konfliktech a mocenských bojích. Putin již v Sýrii začal obnovovat představu, že Rusko je velmoc, kterou nelze ignorovat při řešení žádné světové krize.
Rusko se vždy snažilo držet si svůj vliv zejména ve východním Středomoří, protože to je jediné území, ke kterému má ruské námořnictvo přístup z Černého moře. Strategická důležitost regionu je rovněž vnímána jako neocenitelné zajištění vůči pronikání NATO ze západu. Studená válka skončila už dávno, ale vždy ambiciózní Rusko si nenechá ujít jedinou příležitost na zisk opory v tomto regionu. Ještě za sovětské éry začalo hrát Středomoří významnou roli v geopolitických plánech Moskvy, která zde vydržovala mohutnou středomořskou flotilu, složenou z válečných plavidel Severomořské a Černomořské flotily a operující především z egyptských základen v Alexandrii a v Mersá Matrúh.
V roce 1971 si Rusové pronajali i syrský přístav Tartús, který nabyl zásadního významu po nástupu nového egyptského prezidenta Anvara as-Sádáta(v letech 1956-1970 za prezidenta Násira byl Egypt významným sovětským spojencem), kdy došlo k ochlazení egyptsko-sovětských vztahů. Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 byly všechny zahraniční základny uzavřeny a teprve od roku 2006 mohlo Rusko začít modernizovat tartúskou základnu a díky tomu získat možnost obnovení stálé vojenské přítomnosti ve Středomoří.
Není tedy překvapivé, že Rusko s pružností a rychlostí, jakou se vyznačuje jeho zahraniční politika, pilně využívá strategické vakuum, které se vytvořilo v Libyi. Libye patřila v minulosti k velkým zákazníkům sovětských zbrojovek a její nákupy v 70. a 80. letech minulého století se odhadují na 20 miliard dolarů. Velmi těsné vztahy mezi Moskvou a Tripolisem se poněkud zadrhly po rozpadu Sovětského svazu a uvalení mezinárodních sankcí proti Libyi v 90. letech. Renesanci rusko-libyjských vztahů udělaly konec události v roce 2011. Rusku jde podle všeho o obnovení vlivu, který mělo v Libyi před svržením plukovníka Muammara Kaddáfího. Před jeho pádem uzavřelo Rusko v roce 2010 s Libyí lukrativní zbrojní kontrakt v hodnotě 4 miliard dolarů, pomáhalo s výcvikem libyjské armády a Libye byla jeho významným spojencem. Podle deníku The Times pád Kaddáfího znamenal pro Rusko tvrdou ránu, protože součástí dohody měla být i možnost postavit námořní základnu ve východolibyjském přístavu Benghází.
Haftára podporují Spojené arabské emiráty a sousedící Egypt a Alžírsko, které působí jako významný prostředník v regionu. Již od dob studené války, patřilo Alžírsko k důležitým odběratelům ruských zbraní. V roce 2001 podepsalo Rusko s Alžírskem dohodu o strategickém partnerství a v březnu 2006 došlo mezi Alžírskem a Ruskem k podpisu významné dohody o dodávkách moderní ruské vojenské techniky, v rámci níž Rusko odpustilo Alžírsku dluh ve výši 4,74 miliardy dolarů výměnou za nákup vojenské techniky v ceně 7,5 miliard dolarů prostřednictvím zbraně čile vyvážejícího ruského státního podniku Rosoboronexport(po USA druhý největší vývozce zbraní na světě). Vzhledem ke zbrojnímu embargu OSN uvalenému na Libyi, ji Moskva nemůže vyzbrojovat přímo. Bylo však nalezeno elegantní řešení: Alžírsko, které má 90 procent zbraní z Ruska, se rozhodlo, že některé mohou být předány do Libye„ jako forma podpory, která bude vyhovovat všem.“
Dalším významným hráčem v regionu je Egypt, který Haftára rovněž podporuje. Geopolitické partnerství Ruska a Egypta bylo prohloubeno v roce 2015, během oficiální návštěvy Vladimira Putina v Egyptě. Putin a egyptský prezident Abdel Fattáh as-Sísí navázali přátelský osobní vztah, což je pro politiku na Blízkém východě vždy velmi výhodné. Podle deníku Izvestija Rusko a Egypt zřejmě jednají o pronájmu egyptských vojenských objektů Moskvě, mělo by se jednat o bývalou sovětskou základnu ve městě Sídí Barrání, která by měla být zrekonstruována do roku 2019. Rusko před časem získalo možnost používat kyperský přístav Limassol, což mu spolu se syrskou základnou v Tartúsu umožňuje operovat ve Středomoří mnohem volněji. Se širší ruskou strategií ve Středomoří souvisí i anexe Krymu; ruská námořní základna v Sevastopolu má zcela zásadní význam pro ruský přístup k teplým mořím, který je leitmotivem ruské geopolitiky ve Středozemním moři.
Ruské imperiální ambice jsou jasné a srozumitelné – posílit svůj geopolitický vliv v regionu. Svazky mezi Ruskem a státy na severním pobřeží Afriky rychle sílí, a zatím to vypadá, že Rusko znovu dobývá zdánlivě ztracené mocenské pozice v severní Africe. Prezident Putin je schopný a obratný politik, jehož cílem je vrátit Rusko na post globální supervelmoci. Po svém návratu na Blízký východ, se tak Rusko připravuje usadit i v oblasti Středozemního moře.
