Bylo by naivní si myslet, že s porážkou Islámského státu skončí i násilí

S postupným osvobozováním Mosulu, bašty džihádistů, mezinárodní koalicí vedenou Spojenými státy, sílí i naděje na konečnou porážku tzv. Islámského státu

Ostatně i samozvaný vůdce radikálních islamistů Abú Bakr al Bagdádí před nedávnem vyzval své přívržence, aby se buď odpálili, nebo ukryli. Sám se raději ukryl. A právě ukrývání představuje velký problém. Pokud bojovníci IS přejdou do ilegality, nabízí se úkryt například v horách Afghánistánu ( kde je nenajde už vůbec nikdo), tyto malé skupiny budou zcela nekontrolovatelné a ze svých úkrytů pak mohou podnikat akce sice menšího rozsahu, ale  svůj účel šíření strachu a chaosu víc než naplňující. Porážkou sice přijde IS o svou materiální základnu, příjmy z daní a ropy, ale schopnost organizovat teroristické útoky mu zůstane( v dnešní době na to stačí chytrý telefon). Navíc je dobré mít na paměti, že ohnisek je více, nejedná se jen o území, které má IS v Sýrii, Iráku a Libyi. V současnosti je dobře etablovaný v Nigérii, kde cílem salafistické islamistické sekty Boko Haram (operuje i na území Nigeru, Čadu a Kamerunu) je vytvořit muslimský stát založený na striktním výkladu práva šaría. V Somálsku útočí radikální islámská milice Aš-Šabáb, která proniká i na území Keni.

Dalším problémem je uspořádání po vyhnání IS. Spojenými státy podporovaná koalice se totiž zaměřuje pouze na zničení radikálů vojenskými prostředky, nikoliv  na souběžné řešení situace po linii politického vyjednávání a  zdá se, že dosud nemá koncepci, jak do budoucna region stabilizovat. Po porážce IS navíc může propuknout sektářské násilí mezi sunnity a šíity, už teď se ozývají hlasy o odplatě za staré křivdy. Po pádu režimu Saddáma Husajna totiž nastolená šíitská vláda zneužívala svého postavení, takže mnozí sunnité zprvu vítali IS jako svého osvoboditele. Dnes vidí šíité v sunnitech kolaboranty  s IS nebo dokonce členy této radikální skupiny. Dalším problémem je, jak zacházet s lidmi, kteří s IS spolupracovali. Nešťastným řešením byla situace po pádu Saddáma Husajna, kdy se prováděla tzv. debaasizace, tedy odstranění lidí spojených s Husajnovou stranou Baas. Když přišla druhá vlna pronásledování za vlády šíitského premiéra Núrího Málikího, tak se nakonec bývalí spolupracovníci Husajna, který byl sekulární, spojili se sunnitskými náboženskými fanatiky z IS.

Navíc státy jako Irák a Sýrie a částečně i Libye, nikdy nebyly přirozenými státy ve smyslu, jak se stát chápe na Západě. Jeho obyvatelé nikdy nevytvořili politický národ, občanskou společnost, která by byla se státem loajální.

Otázkou také zůstává, co lze považovat za porážku IS. Nelze předpokládat, že by džihádisté zcela kapitulovali, navíc je jejich ideologie v mnoha lidech silně zakořeněná a byly v ní vychovávány i děti. Eliminace radikalizace tak bude rozsáhlý proces s předem nejasnými výsledky.